Pokud si v Česku, jinde v Evropě nebo v USA chcete pořídit mobilní číslo, máte v podstatě dvě možnosti. Buď si aktivujete měsíční tarif a nebo si pořídíte předplacenku. Existují regionální rozdíly, někde mají předplacenky na měsíční bázi, v podstatě tarify bez úvazku, jinde jsou k dispozici různé balíčky se specifickou platností, ale základ je vždy v tarifu nebo konceptu předplacenek „pay as you go“ tedy zaplať ihned za spotřebovanou službu.
V mnoha rozvojových zemích jsou tarify, i přes z našeho pohledu velmi nízkou, cenu pro místní obyvatele drahé. Existují, ale rozhodně to není hlavní typ připojení. Logicky tak hlavním typem připojení na těchto trzích jsou předplacené karty. Ty ale fungují poněkud jinak, než u nás.
Obvykle se nepředplácí kredit, z kterého se čerpají konkrétní služby, ale kupují se balíčky služeb. A ty, kvůli ceně, mají obvykle jen velmi krátkou platnost. Základní jsou na tři dny, nejčastěji to je týden a nejdražší jsou měsíční.
Důvod je jednoduchý, lidé mají na telefonní služby málo peněz a tak si nemohou dovolit dobíjet větší částky a kupují jen služby na krátké období. Služby se často kupují u malých prodejců, třeba v místním obchodě. Samozřejmě existuje i dobíjení na dálku, ale v mnoha zemích má jen málokdo platební karty a účty, z kterých by služby mohl zaplatit on-line.
Především ale i na těchto trzích zcela válcují mobilní data další služby. Balíčky dat jsou levné a bohatě dimenzované, to tamním obyvatelům můžeme závidět. Obvykle má týdenní balíček klidně několik GB dat za cenu v přepočtu pár desetikorun. Navíc se do spotřebovaných dat nezapočítávají nejobvyklejší sociální sítě a třeba ani YouTube. S neutralitou internetu se tam nikdo nepáře.
Volá se přes messengery, píše taktéž přes ně. Klasické mobilní služby jsou na ústupu. Pokrytí signálem 3G a 4G je obvykle výborné. A to i v zapadlých oblastech. Když pojedete na dovolenou do Thajska, Vietnamu nebo třeba Kambodži, poznáte to sami. Určitě se vyplatí pořídit si místní SIM.
